* Láska k bližnímu
Téma: Volná tvořivost Přečteno: 1155x
Autor: Stellar from Rivendell Zpátky na úvod
   
aneb Chtít udělat jiným radost není žádná sranda…
(vánoční povídka)

Drahý Pišto,
vím, že naše vzájemné vztahy nebyly vždy nejlepší, ale rád bych ti …

„Hergot, to zní děsně!“ Koule zmuchlaného papíru odletěla do kouta.
Pišto,
rozhodl jsem se, že o letošních vánocích zapomenu na …

„No to je snad ještě horší!!!“ zařval Sněženka a rozcupoval rozepsaný dopis bůhví už pokolikáté. Sněženka – statný siamský kocour v nejlepších letech s modrýma očima a skoro bílou srstí byl typický starý mládenec. Nikdy si moc nikoho nepouštěl k tělu a myši už vůbec ne, takže ho všichni většinou považovali za starého bručouna. Nicméně o letošních vánocích na něho z nepochopitelných důvodů dolehla samota či co a tak se rozhodl udělat dobrý skutek: všem svým známým (i těm nejméně oblíbeným jako je například myšák Pišta) pošle laskavé přání k vánocům plné přátelství a dobrých úmyslů. Jenomže snadno se řekne, ale hůř udělá. A tak posledních pár večerů trávil Sněženka nad dopisními papíry a mořil se se svými slohovými cvičeními. A protože byl ve své podstatě velmi konzervativní, používal k psaní dopisů zásadně inkoustové plnicí pero.
(Teď jste určitě čekali brk a pergamen, ale tak konzervativní zase nebyl. Kromě toho minule, když si chtěl brk přece jenom opatřit, tak zapomněl vzít v úvahu, že majitelka onoho brku je dobře vykrmená husa a že je stále ještě naživu, a skončilo to velkou ostudou, když Sněženka musel zahanbeně vyskočit na plotový sloupek a odtamtud mohl na dotyčnou husu jenom velice rozčileně syčet. Tolik na vysvětlenou, proč Sněženka raději používá plnicí pero.)
Čas ubíhal a vánoce už byly za dveřmi. Sněženka toho dne vykonal několik zdvořilostních návštěv a byl už docela unavený, přesto se posadil ke stolu s úmyslem konečně dopsat poslední z dopisů. Ten, který se mu vůbe nedařilo napsat. Ten pro myšáka Pištu.
Pišta bydlel v díře, která měla vchod přímo ve Sněženkově obýváku. Teda ten obývák samozřejmě nebyl tak docela jeho, ale on ho za svůj považoval. Tvářil se jako největší hlídač a nic mu neuniklo. Když se Pišta náhodou někdy nestačil včas schovat, pořádně ho prohnal. A teď si vymyslel takovou hloupost jako napsat Pištovi přátelský dopis! Sněženka dřepěl nad prázdným papírem a mračil se na celý svět. Ale protože byl pořádně paličatý, tak od svého záměru nechtěl za žádnou cenu ustoupit. Konečně ho snad něco napadlo…

Pišto,
žijeme tu vedle sebe, ale přátelé zrovna nejsme. Byl bych rád, kdyby se to změnilo. Nechtěl bys někdy večer přijít na kus řeči? Mohli bychom...

Sněženka psal jako divý s radostí, že dopis konečně vypadá tak, jak si představoval. Najednou nad sebou zaslechl divný zvuk. Obvykle slýchal šramot, když se Pišta kradl ze své díry pro něco k snědku, ale tohle bylo něco jiného. Znělo to jako tichý tichoučký smích, ani ne smích, spíš chechot, jako když to někdo ze všech sil zadržuje, ale každou chvíli může prasknout. Sněženka se pomalu otočil a podíval se vzhůru. Na stěně, u které stál stůl, visel obraz. Na rámu toho obrazu seděl myšák a sotva se držel, jak se válel smíchy. Po chvíli vzájemného zírání oba dva bleskově zareagovali: ve chvíli, kdy se Sněženka s rozzuřeným Mňaauuu!! vymrštil na stůl, Pišta obloukem seskočil s obrazu na prádelník, z něho na zem a závratnou rychlostí pádil ke své díře. Sněženka se v letu otočil, ocasem smetl vše s povrchu stolu, odrazil se od židle a přistál u myší díry jenom proto, aby zahlédl mizející šedý ocásek.
Sněženka zabrzdil, převalil se na záda a funěl vzteky. Samozřejmě víc, než to, že mu myšák utekl, ho žralo to, že se mu smál. A to ještě nebylo všechno. Když pohlédl směrem ke stolu, dočista se zděsil: na stole ležel převržený kalamář a inkoust tekl čůrkem na čistý koberec.
„Tak tohle je konec! Za tohle tě dostanu, ty.. ty.. ty.. MYŠÁKU!!!“ vztekal se Sněženka, překulil se na všechny čtyři a rozhlížel se kolem sebe tak vraždychtivě, že by se ho zalekl i rozzuřený buldok. Pak mu pohled ztvrdl a do jeho očí se vkradl chladný ocelový lesk. S odhodlaným výrazem se odebral k díře a pohodlně se před ní uvelebil. Na první pohled bylo jasné, že se odtud nehne, dokud myšák nezhyne strašnou a hanebnou smrtí.
Ubíhaly minuty a hodiny. Sněženkova ostražitost pomalu ochabovala, oči se mu dávno ocelově neleskly a očividně ho zmáhal spánek. Pomalu zavřel jedno oko, pak druhé a za chvíli spal jako dudek. Místností se neslo jen tikání hodin stojících na knihovně a na ozdobách na stromečku tančily odlesky ohně z dohořívajícího krbu.
Vtom se ozval nepatrný šelest a z díry vykoukly napřed vousky a pak špičatý čumáček s korálkovýma očima. Po chvilce vyklouzl celý Pišta a upřeně pozoroval spícího Sněženku. V tlapce držel malý svitek papíru. Náhodný pozorovatel by nechápal, proč se myšák blíží ke spícímu kocourovi a dokonce proč do něho šťouchá? Chce ho snad propánakrále vzbudit? Ale ano, už je to tak. Pišta stojí u Sněženky, v jedné tlapce svitek a druhou do něho usilovně strká.
Kocour líně otevřel oči a nechápavě hleděl na Pištu. Nejspíš si myslel, že se mu to jenom zdá. Ve chvíli, kdy mu došlo, že to není sen, zvedl hlavu a výhružně se zamračil. Pišta od něho odskočil jako na pružině a volnou pacičkou mu zamával před čenichem:
Ne ne, počkej! Něco jsem ti přinesl, na!“ a podával mu drobný sviteček, který přinesl s sebou. Sněženka měl trochu potíže rozvinout svitek ve svých packách, ale nakonec se mu podařilo si jej přečíst. Jeho výraz se při čtení měnil z výhružného na udivený a nakonec skoro dojatý. Dočetl a podíval se na Pištu:
„Tak to bychom měli oslavit, ne?“ a vzal poleno a vhodil ho do ještě žhavého popele v krbu.

Kdybyste šli tenkrát kolem a podívali se do okna, které bylo v hluboké noci jediné ozářené, nevěřili byste vlastním očím. Myslíte, že se vám někdy podaří vidět kocoura s myšákem, jak se povalují u hořícího krbu, popíjejí punč a společně zpívají Nesem vám noviny… ?

 

[ Komentáře: 0 ]

Stellar from Rivendell

Známkování (jako ve škole) : [Prům. známka : 1.50]