* O Eleonoře a bitvě Dvou říší
Téma: Volná tvořivost Přečteno: 1286x
Autor: Gilnien Fólear Zpátky na úvod
   
Král Marthor moudře vládl Vetholským horám dlouhou dobu. Pět let po vyhnání jeho otce Marthorana z trůnu se jeho ženě Nielen narodilo první královské dítě. Byl tehdy krásný letní den a slunce rozpalovalo cesty. Tehdy se narodila Marthorovi dcera, jež dostala jméno po říčce Eleon, která protékala středem hradu. Eleonora měla jasně bílou pleť, jako čerstvě spadlý sníh, v očích měla jiskry hvězd a ve vlasech pramen černé noci. Její smích rozzářil všechny oči a její pláč zarmoutil kdejakého smíška.

Eleonoře bylo právě šest let, když Nielen počala druhé dítě – syna Marhela. Ten jakoby se své starší setře vůbec nepodobal. Jeho světlé vlasy v sobě skrývaly záři měsíce, v očích se mu třpytily kapky ranní rosy a pleť měl jako za prvního chladného podzimního vánku.
Marhel a Eleonora spolu vyrůstali. Společně se učili jezdit na koni, navštěvovali školu a když měli volno, hráli spolu hry. Eleonora se o svého bratra stále starala. A když i Marhel dospěl v muže, jejich přátelství a sourozenecká láska byla stále hluboká.
Jednoho dne, zrovna spadlo na zem první listí ze stromů, si nechal král Marthor zavolat své děti k trůnu.
„Mé drahé děti. Už jste dospěli a já jsem zestárl. Myslím, že je na čase se rozhodnout, kdo z vás převezme toto království. Ty Eleonoro jako prvorozená bys měla vládnout, ale vláda se předává na syna. Proto nevím, kdo z vás by měl převzít vládu. Rozhodněte se tedy vy.“
Tu Eleonora promluvila jako první: „Otče, jako prvorozená bych opravdu měla převzít království já, a slibuji, že jestli se tak stane, postarám se o to, aby toto království nikdy za mé vlády neupadlo. Avšak odjakživa se vláda předává na syna, i když na nejstaršího. Myslím, že Marhel má stejně pevnou ruku, jako já, a království by měl dostat on.“
Král Marthor se podíval na svou dceru a poté obrátil svou tvář na Marhela
. „Můj synu, chceš převzít vládu nad tímto královstvím s uvědoměním si všech závazků?“
Marhel přistoupil blíže a poklekl před králem. „Jestli si to přeješ, rád převezmu toto království a povedu ho ku tvému vzoru.“
„Dobrá tedy, o úplňku bude korunovace. Můžete jít.“
Marhel vstal, vzal svou setru za ruku a vyvedl ji ze síně. Za dveřmi se ale zastavil a obrátil se na ní.
„Proč jsi mi sestro přenechala vládu? Vždyť oba víme, že ty bys království lépe uchránila.“
„Ale bratře, já vládnout nechci. Vláda znamená závazky, povinnosti. Já chci o svém životě rozhodovat sama bez toho, abych se musela ohlížet na druhé. To ty jsi byl stvořen pro to, abys tu byl ku prospěchu druhých. Tvůj hlas dokáže přesvědčit každého a navíc budeš hodný král. Pod tvou vládou se nestane nic špatného.“
„Ale ani království nevzkvete.“
„Lepší, aby nevzkvetlo, než aby bylo zničeno. Já bych udělala tolik změn, že by se mohla nějaká země zmýlit a zaútočit na nás pod domněnkou, že je naše země bohatá. Však ty už si poradíš.“
Tu Marhel políbil své sestře ruku a úsměvem jí poděkoval. Pak se rozešli a do korunovace se neviděli. Tehdy přišel Marhel ke králi oblečen do temné modři se stříbrným lemováním a Eleonora si pro tuto příležitost vybrala šaty v zelené barvě. Byl konec listopadu a tehdy se Marhel stal novým králem Vetholských hor.
Pár dní poté si Marthor nechal zavolat své děti a manželku do své komnaty. Dlouho se spolu jen tak bavili, když Marthor povstal a promluvil: „První sníh dopadl na vrcholky hor a můj čas se naplnil. Zítra odcházím na odpočinek do síní mrtvých.“
Ten večer se Eleonora a Marhel rozloučili se svým otcem a Nielen stále jen plakala a prosila svého muže, ať to ještě nachvíli odloží. Marthor však už byl rozhodnut. Jako královské dítě Vetholských hor měl podle prastarého proroctví právo zvolit si den svého odchodu ze země živých. Hned druhý den naposledy políbil svou ženu, odešel do kopek králů, lehl si na svojí a už nikdy nevyšel. Tehdy zemřel král, na kterého se ve Vetholských horách nejvíce vzpomínalo, jako na krále, který své zemi nejvíce prospěl.
A nastala zima. Bílé vločky pronikali do nitra hradu a na trůně seděl nový mladý král Marhel. A jak tehdy slíbil, šel ve stopách svého otce a lid si na něho nikdy nestěžoval, ale to bylo také všechno. Nielen se těšila z přítomnosti svých dětí, a Eleonora u ní také stále zůstávala. Večer, když už Nielen uléhala do postele, plakala bez ustání a myslela na Marthora, na svou velkou lásku.
A když přešla zima, přišla ke svému synovi k trůnu, zrovna když rozmlouval s Eleonorou, a pravila: „Mé děti, je tomu už pár dní, co váš otec odešel a mé srdce se pro něj stále rmoutí.“
Tehdy Marhela zarmoutilo, protože tušil, že svou drahou matku ztratí.
„Byla bych ráda, kdybyste mě nechali jít. Já si nemohu vybrat čas své smrti a musím tady zůstat až do konce svých věků, ale mě už se tady nelíbí, když se mnou není Marthor. Mé srdce touží po domově a po tváři mého bratra.“
„Ale matko, máš přece své děti, které jsou s tebou. Neodcházej.“
„Prosím, Marhele, nech mě jít. Navždy zůstanete ve mně a já vás budu stále milovat, ale srdce mi puká, když vidím vše, co mi připomíná mého milého.“
Eleonora se podívala na svého bratra a s pochopením na sebe kývnuli.
„A kdy chceš vlastně odejít, matko?“
„Co nejdřív, ještě než roztaje poslední sníh na Sněžných loukách.“
Marhel začal tedy chystat vše na odchod matky. Špatně se jim spolu loučilo. Nielen plakala a Marhel také neměl k pláči daleko. Eleonora potom Nielen vyprovodila až ke hranicím království. Tehdy ji spatřila naposledy, krásnou a sličnou. V jediném okamžiku se jí v hlavě mihlo tolik vzpomínek. Chtěla ještě zavolat na svou matku, aby jí řekla, jak ji má ráda. Stále si v duchu opakovala: „Na co ještě čekáš? Zavolej na ní. Neváhej!“ Eleonora však na svou matku nezavolala a už nikdy jí nebylo souzeno se s ní setkat. Tak se smutná Eleonora vrátila domů zpět ke svému milovanému bratrovi a poprvé a naposledy za svůj život proplakala celou noc. To si totiž tehdy Eleonora uvědomila, že láska je tou nejhezčí a nejzarmoucenější věcí v životě. Nechtěla už nikdy být sama, ale zároveň nechtěla být s někým. Nechtěla se vdávat a nechtěla milovat, ale chtěla být nevěstou a chtěla být milována. Proto hned druhý den po odchodu její matky odešla do Chrámu svatých, kde přijala prosté roucho a stala se nevěstou Největšího, nevěstou stvořitele světa.
Ovšem netrvalo dlouho a hořkost světa na ní dopadla a vyměnila svůj bílý šat za černé rozevláté šaty. Byla sestrou v Chrámu svatých, ale zároveň se stala bojovníkem za život ve světě živých. Dlouho se Eleonora učila v pozdních nočních hodinách v nejodlehlejší místnosti hradu umění boje s mečem. Měla také dobrého učitele: Michaela. Byl již dlouhou dobu na hradě podkoním a boj s mečem ovládal na výbornou. Eleonora se s ním scházela každý večer a tvrdě cvičila. Noc od noci se lepšila a Michael se pro ní stal dobrým přítelem. Proto jednoho dne, kdy konečně poprvé položila Michaela na záda, se mu svěřila se svým plánem.
„Michaeli, ukázal ses jako dobrý kamarád, takže ti svěřím své tajemství. Víš, proč nosím černé šaty a proč se po nocích místo spánku zabývám soubojem?“
„Ne Eleonoro.“
„Protože v chrámu jsem se dozvěděla jednu věc: žij, dokud můžeš. Protože já se chystám odejít a vybojovat válku za dobrou věc, za život. Černá barva je znamení zkázy, kterou chci aby nepřítel zaplatil za svou nevědomost.“
„Ale Eleonoro, jak chceš bojovat za život, když jiným život vezmeš?“
„Vezmu život těm, kteří v život nevěří.“
„No dobrá. Jsi ještě slečna. Však jednou poznáš, že život není jednoduché vzít a ani dát.“
Poté Eleonora odešla z místnosti a nechala Michaela samotného.
Druhý den ráno zašla za svým bratrem a sdělila mu, že odchází.
„Ale Eleonoro, to mě chceš opustit také ty? Vždyť jsi to nejdražší, co mám. Co mi pak zůstane, když odejdeš?“
„Zůstane ti tvá víra a vzpomínka na mě. Máš přeci svou povinnost vůči lidu. Už nejsi malý chlapec a nemusím tě vodit za ruku, abys nespadl. Teď se na trůně udržíš sám. Právě pro tuto povinnost jsem tehdy nechtěla kralovat.“
„Ale kam půjdeš? Chceš opustit Chrám?“
„Půjdu, kam mě nohy ponesou. Nevím, jestli se ještě někdy vrátím, ale chci abys věděl, že jsem tě měla ráda.“
„Já tebe taky, sestřičko.“
Pak prohodili úsměv a Eleonora odešla z hlavní haly.
Trvalo ještě týden, než se konečně Eleonora vypravila. Michael se rozhodl, že půjde s ní. Eleonora měla takové tušení, že ho trochu Marhel popostrčil, ale věděla, že kdyby Michael jet nechtěl, tak by nejel. A těšila se v jeho společnosti. Proto spolu na první jarní den opustili Vetholské hory a hnáni na východ se každým dnem vzdalovali od své rodné země.
Se zásobami problémy neměli. Michael pocházel z chudé rodiny a uměl chytat zvířata do smyček a vody bylo všude dost. Eleonora se koukala kolem sebe a srdce jí divoce bušilo. Nevěděla, že svět může být tak krásný.
Byl právě začátek podzimu, když Michael a Eleonora dojeli do jakéhosi města. Začínalo se stmívat, takže hledali nocleh. Hned v prvním hostinci jim práskli dveřmi před nosem, ale v druhém domě je vřele přivítali.
„My toho moc nemáme, ale můžete přespat ve stájích. Je tam teplo a sucho. A když uděláte nějakou práci, najde se tu i trocha jídla.“
Michael se tedy pustil do sekání dřeva, zatímco Eleonora obstarávala jejich koně. Asi po hodině k nim přišel onen sedlák a přinesl dvě misky s kaší.
„Děkuji vřele za pomoc. Nic jiného vám ale nabídnout nemohu, sám nic jiného nemám.“
„Nám to stačí, děkujeme ti.“
V následujících dnech si začali hledat místo, kde by mohli pár dní zůstat. Nechtěli se před zimou vydávat na další cestu, protože všechno slibovalo, že zima bude dlouhá a krutá. Michael si našel práci u jakéhosi sedláka, který je nechával přespávat v jedné místnosti. Eleonora někdy pomáhala v místním hostinci, ale většinu času prolistovávala mapy, které si přivezla z Vetholských hor.
Jednoho večera, kdy Michael skončil o něco dříve, šli s Eleonorou do hostince, aby si promluvili s místními lidmi. Za tu dobu, co zde pobývali, si tu našli spoustu přátel. Jen co vstoupili do hostince, už na ně mávali z druhého konce. Vzali si tedy dvě židle a mířili si k nim sednout. U stolu sedělo pět mužů a dvě ženy. Tu jeden muž promluvil.
„Už jste slyšeli tu novinu? Prý sousední říše našemu králi vyhlásila válku. Naše princezna si odmítla vzít jejich následovníka trůnu. Všichni ale víme, že je to jen záminka, protože oni chtějí naše pole a sady. Zítra nejspíš všechno vyjde na povrch.“
Dlouho ještě probírali všechny možné podrobnosti blížící se bitvy. Z toho co Eleonora pochytila vyplývalo, že vedlejší říše má mnohonásobně větší vojsko. Ovšem Eleonora a Michael věděli, že místní vojáci a bojovníci jsou krutí a nelítostní, není radno jim padnout do cesty jako nepřítel. Michael se pouze divil, jak něco takového může nastat, Eleonora však děkovala všem svatým, že ji neopustili ani mimo chrám a dovolili jí se zúčastnit bitvy, na kterou čekala. V srdci stále cítila, že by neměla mít takovou radost, vždyť přece byla dcerou Nejvyššího, její povinností bylo chránit lidi a ne jim ubližovat. Ale touha po slávě, po svobodě, po bitvě a po krvi, ta se drala na povrch jako divá a Eleonora brzy nedokázala skrývat svou dychtivost. Michael jí často vyčítal její prostořekost a uchvácení, ale ona jeho slova nebrala tak vážně. Dlouho do noci spolu cvičili umění boje a zacházení s mečem. Michael byl vlastně dost dobrý, vlastně lepšího bojovníka Eleonora nepotkala. Přesto mu chybělo něco, co ve válce chybět nemá – odvaha zabít. Zato Eleonora nebyla až tak dobrá, ale její nadšení jí vedlo ruku a hbitost, nebo zbrklost, jejím očím nedaly odpočinout a Eleonora se oháněla mečem opravdu mistrově.
Zrovna přišli největší mrazy, které tuto zimu čekaly. Městem se rozezněly trubky a královští vojáci na sličných koních projížděli městem. V rukou nesli černé zástavy a každou chvíli jeden voják z přední řady oznamoval:
„Sousední říše nám vyhlásila válku. Král žádá, aby všichni, kteří mohou odejít, sbalili nejdůležitější věci a nechť schovají se do Záchranných jeskyní, které byly vybudovány pro tuto příležitost. Každý muž, který unese meč, nechť se dostaví do hlavní zbrojnice. Bude-li někdo takový přistižen, že se neohlásil, bude považován za sběha a bude na něm vykonám trest podle zákoníka. Věrnost králi a První říši.“
Eleonora běžela za vojáky, dokud jí nezmizeli z očí. Nečekala, že král bude až tak bezradný a bude muset povolat do bitvy všechny muže. Věděla, že povolání se týká i Michaela. Chtěla mu dát slova útěchy, ale Michael už byl dávno smířen se svou přítomností v bitvách.
Na náměstí už se scházeli všichni muži, kteří se chystali odejít do zbrojnice. Moc mladíků zde nežilo, takže Eleonora spatřila jen tři mladé tváře a pět starců, kteří ještě svými klouby meč pozvedli. Ostatní jak se zdálo balili a utíkali tak rychle, jak se dalo. Některým stačilo hrábnout, a už měli všechen svůj majetek v ruce a mohli jít. Jiní se těžce loučili se svým hospodářstvím a někteří se dokonce rozhodli zůstat.
Michael zamířil do hloučku mužů a ti ho poplácali soucitně po zádech. Nikdo z nich se nechtěl bít za krále, ani za jeho rozvernou dceru.
„Mám-li jít do války, tak kvůli rodině, ale ne kvůli šlechticům.“
Eleonora si vzala meč kolem pasu a stoupla si k Michaelovi. Všichni už se chystali odejít, když tu si jeden Eleonory všiml: „Slečno, kam si myslíte že jdete?“ jeho hlas zněl jemně a zdvořile s malým náznakem paniky a šílenství. Všichni se teď po Eleonoře podívali.
„Chci také bojovat.“
„Slečno, válka není pro ženy. Vždyť ani neunesete meč.“
Eleonora vytáhla svůj meč a rychlým pohybem dostala onoho muže k zemi. „Umím zacházet s mečem.“ Poté se od něj odtáhla a pomohla mu vstát.
„Válka není legrace, ani dobrodružství. Měla byste jít domů a snažit se zachránit.“
„Můj domov je daleko na severu. Ovšem já jsem doma všude, kde je nade mnou střecha Nejvyššího.“
Michael zašeptal k nechápavým obličejům: „Ona svůj život zasvětila Nejvyššímu. Je sestrou.“ Ostatní nasadili lehce zděšený výraz a zase někdo promluvil. „Válka není pro setru.“
„Válka není ani pro vás. Mám-li sloužit bohu, budu mu sloužit tím, že se postarám o potrestání viníků.“
Poté všichni, kteří stáli připraveni na náměstí k odchodu poklekli a složili přísahu: „Budeme chránit tuto ženu. Půjdeme do války pod jejím velením, protože je pod ochranou Nejvyššího. Kéž se dostaneme pod jeho ochranu také, kéž nikdy neprolijeme krev neprávem, kéž zůstaneme čestní.“
Pak se společně odebrali do zbrojnice. U hlavní hradní brány stál jeden z vojáků a třídil muže, kteří se přišli přihlásit, do oddílů podle síly. Michael vedl Eleonoru a skupinku těch, kteří přísahali, kupředu, kde je vojáci zastavili.
„Kdo z vás si bere do války svou ženu?“ otázal se posměšně jeden z nich. Všichni ostatní se dali do smíchu.
„Já.“ Michael stál hrdě a vzpřímeně,v jeho očích se blýskalo opovržení a zlost mu tepala žílami. Smích ustal, když se mu všichni podívali do tváře. Dlouho se navzájem všichni měřili, když onen voják znovu promluvil: „Na bitevním poli se nemůžeš ohánět mečem a při tom ještě uspokojovat svou ženu. Nemůže jít s tebou. Ať odejde a budeme pokračovat.“
„Chci také bojovat.“
Eleonora vytáhla meč a její slova se zabodla do tváří všech mužů, kteří tam stáli.
„Nemůžeš, jsi žena. Odejdi, nebo tě nechám vyvést.“
Eleonora pevně uchopila svůj meč a tasila ho proti onomu vojákovi. Ten jen tak uskočil stranou. Okamžitě se na ní vrhli všichni vojáci a meč jí sebrali.
„Válka není pro ženy. Vrať se domů.“
Poté nechali Eleonoru vyvést. Michael se dlouho díval, než její křik dozněl. Poté zašeptal: „Čest a slávu Eleonoře, dceři Anthola. Nechť nás její síla vede.“
Všichni, kteří přišli s Michaelem po těchto slovech zvedli své meče na stvrzení těchto slov. Vojáci je začali tlačit blíže k bráně a začali je rozdělovat do pluků a oddílů.
„My jsme přišli z jedné vesnice. Přísahali jsme si v boji věrnost a pomoc. Nesmíte nás rozdělit.“
„Já toho chlapče můžu.“

Eleonora seděla zamlklá na zábradlí před hospodou a nepokrytě plakala. Pár lidí, kteří se rozhodli zůstat ve vesnici si své věci odnesli do pokojů v hospodě. Nikdo nechtěl za těchto časů zůstávat sám. Eleonora přemýšlela, proč se toto všechno děje. Nemohla tomu uvěřit. Chuť z boje jí dusila. Každá myšlenka směřovala ke krvi nepřítele.
Někdo jí najednou sáhl na rameno. Eleonora se lekla a vzhlédla ke svému vyrušiteli. Smutný úsměv se rozlil na tváři Maried, ženy hospodského. Její dva chlapci a manžel museli jít do boje.
„Eleonoro, nemůžeš tu takhle zůstat sama. Pojď se k nám ohřát. Můžeš si všechny věci hodit do pokoje ke mně. Alespoň nám nebude tak smutno.“
Eleonora se dala do ještě usedavějšího pláče. Maried ji vzala do náruče.
„Musíme teď pouze doufat. Věřme v ně a pak se nám z války vrátí.“ Poté odvedla Eleonoru sebou do hospody.

Ráno Eleonoru probudil hlas hlásných trubek. Válka začala. Nikdo nečekal, že se na ně neštěstí řítí takovou rychlostí. Oddíly Druhé říše napadly za svítání první a zároveň nejpočetnější pluk První říše a dost jich pobily. Vše se neúprosně řítilo vstříc zkáze.
Eleonora se oblékla do mužského šatu, opásala se mečem a sešla do hlavní budovy hostince. Všechny ženy se zalykali pláčem nad neštěstím znící války. Když vstoupila Eleonora, všechny se na ní podívali. Její statečnost nyní zářila a jasně se odrážela v tvářích přítomných žen. Nikdo nebyl schopen slova. Pak vstala Maried, do ruky vzala meč, který tak předešlého dne nechal opřený její muž, a pravila: „Půjdu s tebou Eleonoro, dcero Anthola, neboť tvá statečnost nás dovede až do konce a nikdo neprolije krev naší, dokud v nás budeš věřit, nebo dokud mi budeme věřit v tebe. Já jdu do boje s tebou a jistě nebudeme sami. Oblékneme mužský šat a vlasy zakryjeme přilbou. Nikdo v boji nepozná, že jsme ženy. Půjdeme do války a pomůžeme svým drahým k vítězství.“
Po této řeči se zvedlo několik žen, které byli ve věku vyzrálém a uzvedlo meč. Zůstaly sedět jen děti a stařeny.
Během jedné hodiny se do středu války řítily ženy opásané meči, které v té rychlosti sehnaly. Moc velké kvality nebyli a za daných okolností prostě vůbec nevyhovovaly, ale ženy byly ozbrojeny svou dychtivostí a statečností a nic je nemohlo zastavit. Možná že jedna z nich někdy na chůze zakolísala ve svém rozhodnutí, ale to už dnes není známo, protože na práh války se dostaly všechny. Tak jim také Eleonora řekla: „Ještě se můžete vrátit. Jakmile vstoupíme do středu dění, nevrátíme se, dokud nepadne jedna strana.“
Žádná z žen se ale k ústupu neměla. Poté, co totiž všechny spatřili ty jatka na bitevním poli, chtěli se pokusit alespoň pomstít své drahé, pokud již jejich těla ležela v prachu.
Eleonora se tedy otočila vstříc bitvě a s křikem se vrhla do středu války, v závěsu za ní se řítila skupinka žen. Druhou říši tento nečekaný nápor nachvíli připravil o plány ústupu a během několika minut, než se mohli vzpamatovat, je srazily k zemi. Takto se vrhaly na každou skupinu nepřátel. Postupně se k nim začali připojovat muži, kteří ztratili svou družinu někde v boji. Všude kolem zněly výkřiky, až někdo, nejspíš Michael, poznal, kdo se skrývá za těmi ladnými pohyby a zvolal: „Hle, králi Druhé říše, před tebou bojuje Eleonora, sličná dcera Antholova, odráží tvé vojsko a vyhrává jen se skupinou našich žen. Ať žije Eleonora!“
Poté se začaly ze všech stran ozývat souhlasné pokřiky: „Ať žije Eleonora!“
Muži, kteří ji před válkou přislíbili věrnost a ochranu, si ji zanedlouho vyhledali a začali bojovat po jejím boku. Eleonora se oháněla mečem, byla značně potřísněná krví, ale jako by neznala únavy. Řady vojáků se značně snížily. I když teď přibývalo více padlých na straně Druhé říše, První říše byla ve značném oslabení a k pohře jí moc nezbývalo. Nikdo už neměl pochyb jak válka dopadne, ale chtěli bojovat až do konce.
V tom hrozném zmatku se také stalo, že se ženy rozdělili a téměř žádná nezůstala s druhou. Eleonora se probojovala do hlavní vřavy a tím ztratila značnou část společnosti a zbytek nechala daleko za sebou. Zůstala sama uprostřed boje a necítila se nijak zvlášť dobře. Bojovala co jí síly stačili. Postupně se řady výbojů zmenšovali a Druhá říše přestala s pravidelnými útoky. Eleonora ztrácela víru. Kdyby jen věděla, jestli se odsud dostane živá. Z dálky slyšela jakoby hlas Michaela. Kdyby věděl, že ho miluje. Ano, miluje ho. Ani mu to neřekla. Hlas na ni volal, aby si dala pozor. Eleonora se ale zastavila a naslouchala vřavám kolem sebe. V tom jí projel zády nůž. Muž, který ho držel, jím ještě v ráně otočil a pak se Eleonora sesunula na chladnou zem. Ach bože, jak byla chladná.
Ležela tak značnou dobu, když jí někdo otočil čelem ke světlu. V oslepující záři uviděla Michaelovu tvář.
„Proč pláčeš Michaeli?“ „Nemám snad plakat, když má velká láska dnes odchází na věčnost?“
Eleonora se slabě usmála. „Neplač má lásko, neboť teď odcházím ráda. Už vím, že mě někdo za můj život miloval a já jeho lásku sdílela. Zhřešila jsem teď na samém konci, ale bůh mi odpustí. Ať tuto válku vyhrajeme.“
„Odrazili jsme hlavní oddíly a vojsko Druhé říše prchá. Vyhrály jsme, i když měl nepřítel přesilu. Ty jsi to vyhrála Eleonoro.“
„To je první pravidlo života. Bylo mi řečeno, když jsem přišla do chrámu. Vítězství není dáno počtem, ale velikostí srdci bojujících. Pokud se nevzdáš na samém začátku, vždy je ještě šance vyhrát*. Měl jsi pravdu, život není lehké vzít ani dát. Už ani necítím bolest, protože tvá láska mě kolébá v náručí. Miluji tě Michaeli.“
„Miluji tě Eleonoro.“
Po těchto slovech navždy odešla Eleonora, dcera Antholova. Michael ji dlouho tiskl v náručí a přemýšlel nad jejími posledními slovy. První pravidlo života. Nikdy o žádném pravidle neslyšel. Jeho ubohá Eleonora!

Trvalo drahnou chvíli, než bylo skutečně rozmeteno vojsko Druhé říše. Když se pak všichni dozvěděli o smrti Eleonory, dlouho plakaly. Její tělo odnesli na náměstí a položili ji vedle ostatních žen, které ztratily po její smrti víru a zemřely pod rukou nepřítele.
Dlouho pak plál oheň spalující jejich těla a pláč neusedal ještě několik dní po tom, co byl jejich popel vhozen do sličné řeky Dreiny, jejíž koryto bylo nejhlubší a nejširší v První říši vůbec.
Ukázalo se, že zemřelo jen pět žen a z oddílu mužů věrných Eleonoře pouhých sedm. Ztráty nakonec nebyli ani tak velké, ale žal se rozléval po celé zemi a krmil hlasy všech živých lidí. Tato bitva se pak zapsala do dějin jako bitva Dvou říší.
Michael nakonec odjel na další cestu. Neví se, jestli ještě někdy spatřil Vetholské hory a svou domovinu, než celá říše padla, ale jedno je jisté, už nikdy se neoženil a svůj život podobně jako Eleonora zasvětil na její památku bohu a putoval po zemi jako poutník. Dodnes je znám jako poutník Michael, muž, který napsal řady knih a jednu, která je nazvána Armagedon válek, na památku ženě, kterou miloval.

*pozn. nebo také naděje umírá poslední, pokud ji necháš zemřít, jsi už dávno mrtvý.

 

[ Komentáře: 1 ]

Gilnien Fólear

Známkování (jako ve škole) : [Prům. známka : 1.00]